BARBARA FRITTOLI – DCERA ZPĚVNÉ ITÁLIE

Článek v PDF k vytištění

Na svatého Martina roku 2008 sice v Praze nesněžilo, zato jsme se ale dočkali vzácné hudební nadílky. V dílech Mozarta, Verdiho a Leoncavalla jsme vůbec poprvé v České republice slyšeli sopranistku Barbaru Frittoli. Rodačka z Milána je v mých očích ztělesněním pozitivna, životní radosti, vroucích emocí a pěveckého umění, které nadchne i dojme k slzám. Během rozhovoru před kamerou České televize byla stejně vstřícná jako na zkouškách nebo při tiskové konferenci. A k tomu se často a s chutí smála. Jak říká, „ život každého z nás je natolik složitý, že pořádný smích od srdce prostě potřebujeme. Musíme být šťastní, musíme se o to snažit.“

Co očekáváte od svého prvního vystoupení v České republice?
Zpívat v Praze je pro mě mimořádná záležitost. Dosud jsem vaše město nenavštívila a tentokrát si ho, bohužel, v klidu neprohlédnu. Ale z toho mála, co jsem mezi zkouškami spatřila, jsem byla nadšena. Z Prahy na mě dýchá mimořádná kultura, stopy múz, přímo cítím, jak tudy v různých epochách procházely. Jsem šťastná, že u vás mohu zpívat, velmi se vynasnažím o co nejlepší výkon a doufám, že ho hosté v sále ocení.

Jak byste si přála, aby na vás publikum vzpomínalo?
Když jsem byla na samém počátku, ani mě nenapadlo, že se z toho všeho vyvine skutečná kariéra. Za nejdůležitější považuji, aby na mě lidé vzpomínali jako na muzikanta. Neodevzdávám se jim jako já, Barbara Fritolli, ale přináším jim hudbu v co možná nejdokonalejším provedení. To je podstatný rozdíl. Proto také poskytuji rozhovory jen v omezené míře a nijak se nevěnuji propagaci. Myslím si totiž, že se lidé mají sami rozhodnout, jestli mě chtějí slyšet. Nechci nikoho nutit. Ti, kteří přijdou, jsou srdečně vítáni. Jim pak věnuji své koncerty a operní představení z celého srdce.

Jste takříkajíc „dříč“?
Ano, někdy až maniak! Studuji s velkým požitkem, a to nejenom hudbu. Intenzivně se soustředím i na text, baví mě nořit se do něj, věnovat mu zaslouženou pozornost. Snažím se být velmi precizní, důsledná, možná na někoho působím až šíleně… (smích) Víte, tradice vnesla do opery - a velmi často do opery italské - spoustu nešvarů, klišé, nemístných manýr. Ale já chci předat dílo v jeho původní podobě, respektuji zápis. Teď nejspíš působím suchopárně, a tak rychle dodávám: nikdy nezapomínám, že umění, kultura, jsou především součástí života. Proto jsem nesmírně šťastná, když někdo přijde během zkoušky a řekne mi, plakal jsem, když jste zpívala. To totiž znamená, že jsem mu dala prožitek, který opravdu uvízl v jeho nitru.

Kdy jste se vlastně rozhodla pro dráhu zpěvačky?
Z mých blízkých se hudbě nikdo profesionálně nevěnuje, já jsem černá ovce, nicméně odjakživa u nás zněla hudba, zejména symfonická. Naši mi jako holce darovali malé elektrické piano, dost hrozné, a mně se zalíbilo na ně brnkat a přehrávat melodie, které jsem znala z nahrávek. Maminka jednou prohodila: „Konzervatoř máme hned za rohem, proč tam nezajdeš a nezkusíš štěstí?“ I když jsem neuměla přečíst ani notu, na přijímačky jsem se vydala. K mému velikému překvapení a štěstí mě vzali! Postupem času mi jako povinný předmět přibyl i sborový zpěv. V jeho čele stál profesor, který dnes působí jako sbormistr v opeře La Scala. Řekl mi coby dvanáctileté, že mám hezký hlas, a přesunul mě ze zadní řady, kde jsme se s holkami bez ustání chichotaly a bavily, dopředu. Sledoval mě, bděl nade mnou. Po pěti letech mě přemluvil, ať zkusím další přijímačky. Bránila jsem se.

Proč? To vás zpěv stále ještě netěšil?
Zpěvačky jsem považovala za poněkud méněcenné bytosti, které ani pořádně neumí noty. Kulantněji řečeni, nectí hudební zápis. Byla jsem prostě mladá a zaujímala jsem vyhraněná stanoviska (smích). Nakonec jsem svolila, ale v mém nitru vládlo přesvědčení, že mě komise vyhodí. Opak byl pravdou! Přijetím mě překvapili a nikterak nepotěšili. Důsledkem byl totiž dvojnásobný objem studijních povinností. Zanedlouho jsem klavír pustila k vodě, protože jsem si uvědomila, že bych jako pianistka nikdy nepřesáhla průměr a hlavně, že zpěv je v mém případě pravou cestou.

Když jste po ní kráčela, určitě jste po osudovém sbormistrovi potkala několik dalších významných lidí…
Jako zpěvačka stále potřebuji někoho, kdo mi pomůže. V první řadě je to učitel. Začínala jsem u barytonisty, který pro mě byl naprosto nevhodný a téměř mi zničil hlas. Samozřejmě o to neusiloval, ale málem se mu to povedlo. Pak už jsem měla štěstí, našla jsem si profesorku, ke které docházím dodnes. Giovanna Canetti je úžasná žena. Zachránila mě, zachránila mi hlas. A taky mě umí pořádně nakopnout, když něco dělám špatně. Což je moc fajn!

A co osobnosti s taktovkou, ty bývají pro zpěváky neméně podstatné…
Už několik let mi opravdu zásadně pomáhá Ricardo Mutti. Doslova obrátil vzhůru nohama mé názory na práci s hudbou. Jeho přístup a zásady, především respekt vůči partituře ctím bezezbytku.

Kteří skladatelé patří k vašim nejmilejším?
Určitě Mozart, to byla moje první láska a dodnes zůstává mým nejoblíbenějším autorem. Nastudovala jsem řadu jeho rolí, vlastně snad všechny, které jsou určeny pro můj hlas. Například moje první spolupráce s Muttim, to byla právě Figarova svatba ve Vídeňské státní opeře. Poté jsme připravili Così fan tutte. Mozarta se snažím zpívat nadále, i když mě někteří odrazují. Lépe řečeno, chtějí ode mě, coby Italky, slyšet Verdiho. Ale já zpívám i spoustu jiné krásné muziky, víte?!

Přesto se u Verdiho zdržím, čím je pro vás Desdemona? (hlavní ženská postava z opery Otello, její árie zněla i na pražském koncertu – pozn. aut.)
Desdemona? To byl průlom, životní šance. Na salcburském festivalu ji dirigoval Claudio Abbado a já jsem měla přislíbeno pouze jedno ze čtyř plánovaných představení. V ostatních měla účinkovat Angela Georgiu. Ale nešlo to, její hlas byl tehdy pro roli Desdemony poněkud lehký, možná příliš lehký. Dnes, po třinácti letech, už ji samozřejmě zpívat může, hlasy se mění. Takže Abbado mi tehdy dal všechna představení, partnerem mi byl Plácido Domingo a od té doby se o mně v hudebním světě opravdu ví.

Projela jste ho křížem krážem. Jak vzpomínáte daleko od domova na rodnou Itálii, čím vám imponuje?
Jednoznačně kulturou, hudbou, historií, která nás obklopuje. Když pobývám třeba ve Spojených státech nebo jiných nově vystavěných koutech světa, cítím se být osamělá a mnohdy i smutná. Několik let jsem se ptala sama sebe, proč? Proč třeba právě v New Yorku, kde jsou tak bezvadní lidé, skvělé operní scény, proč na mě právě tady doléhá stísněnost, cosi velmi chladného? A pak jsem si uvědomila, že jsem typ člověka, který potřebuje být obklopen letitými stavbami, ulicemi, náměstími. Potřebuji cítit dotek historie.

Jak si v zahraničí krátíte chvíle volna?
Hrozně ráda čtu! Vzpomínám si, že před lety, když jsem byla na dva měsíce ve Spojených státech, dostala jsem od maminky úžasnou zásilku, ohromnou krabici plnou knížek. Během tří týdnů jsem je přelouskala, odeslala domů a zanedlouho dostala další várku! Čtení je pro mě jako návštěva kina. Vlastně ještě něco lepšího, protože můžu být sama režisérem! Mimochodem, právě četba mi společně s krajkami ubírá na ostrosti zraku.

Vy a krajky?
Já vůbec vyhledávám ruční práce. Krajky jsem kdysi zahlédla na fotografiích, nadchla jsem se pro jejich krásu, sehnala si různé knížky, zkoušela, zdokonalovala se - a dnes už je docela umím. Ale baví mě i mužské práce. Když manžel zakoupí kousek, který je zapotřebí smontovat, chvilku poslouchám jeho rozčilené nadávky, pak jdu za ním a … vystřídám ho. Můj tatínek je totiž domácí kutil a já jsem mu odmalička pomáhala. Elektřina a podobné záležitosti mě baví!

Taky prý ráda vaříte.
Vozím si recepty a ingredience z různých končin, v Praze jsem si zapsala recept na vynikající polévku, ku-lai-da! Nejraději vařím s dcerou. Občas z toho sice vzejde taková hrůza, že jídlo nakonec vyhodíme, ale nám jde především o společnou zábavu. Užíváme si spoustu legrace, jsme velké kamarádky. Zároveň ji takto nenuceně leccos naučím, určitě se jí to bude hodit, až se bude v dospělosti starat o vlastní dům a rodinu. Především mi ale záleží na tom, aby byla v pohodě, v klidu. Vždyť společnost klade na dnešní děti tak vysoké nároky… Mají to opravdu těžké. Proto se jí snažím vytvořit pokud možno šťastné a dlouhé dětství! Ale to víte, je jí skoro dvanáct, čekají nás nejspíš velké změny.

Paní Frittoli, zatím se jevíte jako veskrze „domácí typ“.
Nenechte se mýlit! Dříve jsem se hodně věnovala sportu, krasobruslení, tenisu, jezdila jsem na koni, ale s tím jsem skončila před třemi lety, kdy jsem spadla při skoku a úplně si rozdrtila rameno. A před tím jsem dělala řadu let parašutismus.

Adrenalinové sporty si s operními zpěvačkami obvykle nespojujeme.
To je zvláštní historie, odjakživa jsem se totiž bála. Od dětství jsem stále přemýšlela, kdy na mě spadne cihla ze střechy nebo kde si zvrtnu nohu a zůstanu osudově zaklíněná na nebezpečném místě. Pak jsem si uvědomila, že tahle fobie musí skončit. Právě tehdy jsem chodila s klukem, který pracoval v jednotce rychlého nasazení. Poradil mi, ať zkusím seskok. Cože?! No… proč ne? Poslechla jsem ho a opravdu mi to psychicky nesmírně pomohlo. Mimochodem, po takovém seskoku z tisíce metrů vyjít na jeviště, to je jako procházka růžovou zahradou!

Jak vlastně prožíváte poslední okamžiky před vstupem na pódium?
Těsně před tím, než vykročím na jeviště, si vzpomenu na dceru, pokřižuji se a obrátím se k nebi. Tak poprosím svoji milovanou babičku, aby mi pomohla. Byla pro mě jako druhá matka a stále ji bolestně postrádám.

Uměla byste popsat pocity, které zažíváte, když se vám dobře zpívá?
Když se hlasu daří a pracuje bez námahy, dojde k takovému kouzelnému okamžiku, že si totiž vůbec neuvědomuji, že zpívám. Všechno plyne naprosto přirozeně, jako řeč. Takový stav je naprostým dobrodiním, protože po představení necítím sebemenší únavu. Za jiných okolností jsem nucena stále přemýšlet, uvědomuji si různá úskalí, děsím se, že už za tři takty přijde ono těžké místo. Ach, ta vysoká nota! Už za dva takty… Jsem pak nervózní, a i proto se mi nejspíš nebude dařit tak, jak bych si přála. Ale když jsem uvolněná a nechám hlas plynout přirozeně, měkce, je to opravdu jako mluva. Úžasné okamžiky, téměř magické.

Co dalšího vás na profesi pěvkyně fascinuje?
Ohromně se mi líbí, že mohu být někým jiným. Abych to vysvětlila - když pracuji třeba v New Yorku, Neapoli či v Milaně a zajdu si na jídlo do oblíbené restaurace, bývám překvapena, že se i s odstupem let potkávám se stejným personálem. Říkám si, je to vůbec možné? Naposledy jsem tady byla před čtyřmi nebo pěti lety a opět se vidíme? V tu chvíli si uvědomuji, jaké mám štěstí. Za prvé hodně cestuji. A za druhé mohu na jevišti prožít osudy jiných, další barevné životy.

Cestování ovšem člověka nebaví věčně, ne?
To máte pravdu. A vlastně musím připustit, že z někdejší výhody se dnes stala zátěž. Jako bezdětná jsem si vše vychutnávala. Konečně jsem mohla dělat věci podle svého, vařit si, co chci, vyrazit si, kdy chci a s kým chci, tehdy jsem se začala cítit jako žena, která dokonale ovládá svůj život. Jakmile jsem se stala matkou, všechno se změnilo. Nejraději bych se nehnula z domova. Třeba po koncertu v Praze odlétám následující den v sedm ráno, protože nechci ztrácet čas. Tedy, rozumějte, já bych tady ráda trávila čas, ale se svou rodinou, ne sama!

A vrátíte se?
Už jsem volala manželovi, že bych v Praze skutečně ráda prožila dovolenou. Možná o Vánocích, to by mohlo být nádherné. Letos to už nezvládneme, tak tedy příští rok - no to taky ne, to budu v New Yorku, ale… Pokusím se vymyslet nějaký způsob, jak se k vám vrátit.




 
    © Copyright Jitka Novotná 2007
Designed by Genetrio