JAKUB HRŮŠA - KRÁSNÉ CHVÍLE NETRVAJÍ VĚČNĚ

Článek v PDF k vytištění

28letý rodák z Brna působí klidně a rozvážně, nicméně jeho kariéra se vyvíjí tempem závratným. Uvažte: před osmi lety měl nulovou zkušenost s profesionálními orchestry a coby student prvního ročníku pražské AMU těžce hledal odvahu přihlásit se do dirigentské soutěže Pražského jara. Nebýt profesora Elišky, který byl v této otázce striktní, nezažil by Jakub Hrůša onen zlomový úspěch: čestné uznání, další dvě ceny pro nejmladšího a nejúspěšnějšího českého kandidáta i pozornost odborné veřejnosti. Dnes má za sebou šéfdirigentskou zkušenost ze zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a dlouhou řadu vystoupení v prestižních koncertních síních i operních domech. Od sezony 2008-09 působí ve funkci šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie.

V čem je hezké mít „svůj“ orchestr a v čem je to velká zátěž?
Hezké je to v tom, že člověk může navazovat na všecko dobré, co se dosud podařilo docílit. To negativní – nebo spíš zátěž – je celá stránka organizační, zodpovědnost za všechny hráče. Musíte myslet na jejich vytíženost, na zvolený repertoár, dramaturgické směřování. Tohle vše je „daň“ za to příjemné.

Do jaké míry se angažujete v oblasti propagace klasické hudby?
Snažím se nasazovat úměrně své profesi. Nevnímám jako šťastné, když dirigent zamění svůj úkol za propagační aktivity. Nevěřím ani konceptům momentálního šoku, růžovým sakem vážné hudbě nepomohu. Povídání s lidmi, rozhovor, zodpovídání otázek na chatu, případně slovní uvedení koncertů, to jsou příjemné povinnosti, které rád vykonávám. Trochu tížeji se vyrovnávám se situací, kdy mám přibližovat svoji práci širšímu publiku za cenu, že ji mám představovat jinou, snazší, než ve skutečnosti je.

Nestravuje Vás ta náročnost příliš, umíte se nad ni někdy povznést, odlehčit svou práci?
Naprosto! Ano, uvědomuji si, že možná budím tento dojem, ale věřte mi – pokud vím, že se na něčem pracuje s plným nasazením, pak pro mě není nic příjemnějšího, než za takových okolností pracovat uvolněně. Problém ovšem nastává, když lidé nepřistupují ke své práci naplno. Pak je pro mě osobně obtížné vnášet do práce relax. V tomto smyslu je pro mě také snazší propagovat hudbu před publikem, které přichází aspoň trochu poučeno. Těžko nacházím společnou řeč s publikem, které přijde a jakoby pronese: Tak povídej, co je na tvé práci tak obtížného! Už jako student jsem absolvoval podobné besedy, ale následně jsem si říkal: Tady přece nebylo řečeno vůbec nic podstatného! Co může takové lidi přivést k muzice? Přijdou-li na koncert a budou tam hledat jednoduché a povrchní věci, budou zákonitě ztraceni.

Nemyslíte, že někteří lidi byli pro vnímání hudby zrozeni a jiní tento dar múzického požitku do vínku prostě nedostali?
Snad ano, ale častější a smutnější je podle mě případ, že lidé ten dar mají, ovšem uzamčen hluboko v sobě a vůbec ho nedokáží najít. Ostatně, když dotyčný není jakkoliv tvůrčí, pak je, myslím si, velmi těžké, aby cokoliv tvůrčího obdivoval. Jestliže je navyklý pasivně těkat z momentu do momentu, pak je vlastně nepředstavitelné přimět ho, aby bez hnutí vyslechl symfonii trvající několik desítek minut. Čili pokusím-li se ho přitáhnout nějakou povrchní atrakcí, oním růžovým sakem, pak mu rozhodně nepomůžu soustředit se na hudbu. On prostě bude jen pozorovat mé růžové sako. Proto mám určitou skepsi k tzv. popularizaci hudby.

Cítíte se někdy jako herec?
Ne, to ne.

Ptám se proto, že když jsem kdysi učila, zažívala jsem takové pocity tváří v tvář třídě. Motivace byla ve většině případů výsledkem mých „hereckých kreací“…
Já to mám trošku jinak. Neumím se takto nastavit, spíš se před tím kterým orchestrem sám do určité míry vnitřně proměňuju. Ne proto, že bych chtěl být „nějaký“, ale proto, že mě každá jedinečná situace samotného utváří. Potřebuje-li orchestr zaujmout a burcovat, pak to automaticky udělám. Myslím ale, že tohle všechno (i čas) bychom měli vnímat jako sekundární. Jen hudba je téma, které nás v tu chvíli spojuje.

Kdy jste zažil na pódiu mimořádně silné chvíle?
Určitě při svém absolventském koncertu, kdy jsme se SOČRem uvedli Sukovu symfonii Asrael. Samozřejmě si takové zážitky nejvíce odnáším z PKF, i když to není vždycky a také ne po celou dobu koncertu. Bývají to spíš drobnější, ale o to cennější okamžiky. Člověk si musí uvědomit, že tato malá krásná blaha nemohou trvat dlouho. Mnoho krásných zážitků mám s Filharmonií Bohuslava Martinů, která dovede v rámci svých možností hrát na koncertech opravdu naplno, navzdory únavě. To je vždy ohromně obšťastňující.

Máte čas studovat partitury „do šuplíku“?
Každopádně, je to zdroj všech mých dramaturgických návrhů. Za partitury utrácím děsné peníze, tři čtvrtiny mé knihovny tvoří studijní materiály.

Kam se rád zatouláte kromě hudebnin?
Do antikvariátu.

Co čtete?
Všechno – a teď vlastně nic, protože mi chybí čas. V létě spíše beletrii, v zimě odbornou literaturu. Rád čtu noviny, i když mám následně vždy pocit beznadějně ztraceného času.

Jaké odborné knihy, třeba i životopisy?
Ano, ale vybírám si je velmi obezřetně, protože z nich někdy mívám podobný pocit jako z četby novin. V beletrii jsem se konečně dostal k Rozmarnému létu. Zažil jsem u něj naprosté vytržení a humor, který je mi strašně blízký. Humor, který je jednou z dimenzí jinak bohaté umělecké osobnosti. Mně se nelíbí humor, ve kterém se veškerá osobnost člověka ztratí. Nerozumím si s lidmi, kteří jsou tak strašně legrační, že když si u nich ten humor odmyslíte, už tam nic moc nezůstane. Dále mám osobní slabost pro Dostojevského a Saint-Exupéryho. A nejbližší čtenářskou činností jsou mi nejspíš básně. Zároveň je ale pravda, že když je čtu, cítím se asi podobně jako lidé, kteří mají rádi vážnou hudbu, ale mají s ní v životě jakousi „organizační“ potíž. Třeba jsou tak unavení a bez vnitřní energie, protože ji strávila jejich profese, že je pro ně obtížné zajít na koncert vážné hudby. Já bych taky kolikrát rád sáhl po poezii, ale zastaví mě obava, že na ni nenajdu dost vnitřního klidu. A ještě připomenu jednu svou nedávno objevenou vášeň, čímž chci zároveň vzdát hold Českému rozhlasu: strašně rád poslouchám mluvené slovo. Teď jsem vyslechl celé Jméno růže Umberta Eca, také Hraběte Monte Crista, hýčkám si Vinnetoua coby svůj někdejší klučičí svět, připraven mám Zločin a trest. Na svatební cestě jsme se ženou při nočních cestách autem poslouchali Psa baskervillského…

Jakou roli přičítáte mluvenému slovu při práci s orchestrem?
Až příliš velkou, tohle bych chtěl docela změnit. I když se mi – snad – někdy podaří vyjádřit věci zajímavě a doufám, že lidi úplně neubíjím. (smích) Znám oblíbený názor hudebníků, že dirigent by měl předně mlčet a vše ukázat. Je v něm leccos správného, ale celkem vzato jde o nesmysl, protože některé věci se prostě nedají vyjádřit jinak než slovy – má-li dirigent orchestr opravdu nějak ovlivnit.

Umíte zařvat?
Myslím, že jo. Totiž, já většinou zařvu, a pak to musím ještě dodatečným komentářem zmírnit. Nemůžu si pomoct.

Vloni jste debutoval na operním festivalu v Glyndebourne, letos Vás jmenovali hudebním ředitelem Glyndebourne on Tour. Kdy post převezmete a jaké povinnosti a kompetence Vám připadnou?
V roce 2010 a na tři roky. Postupně připravím opery Don Giovanni, Bohéma a Rusalka. Čeká mě i další účinkování na prestižním letním festivalu. Tam budu příští rok dělat Giovanniho jako druhý dirigent s vynikajícím Orchestra of the Age of Enlightenment, což je renomované těleso, které zakládal Simon Rattle. Další rok bych měl mít svoji vlastní inscenaci, Brittenovo Utahování šroubu. Kromě toho mám v povinnosti účastnit se debat nad obsazením, konkurzů, předzpívání.

13. května měla v Národním divadle premiéru Rusalka, kterou jste hudebně nastudoval a dirigoval. Jak se vlastně cítíte ve světě opery?
Mám k němu stále ještě nevykrystalizovaný vztah. Operní dirigentský úkol je nesmírně bohatý – na výzvy i potenciální obohacení člověka, ale na druhou stranu tím, jak je košatý, má dirigent výslednou kvalitu daleko méně v rukou než na koncertech. Opera mě dráždí jako výzva, musím však o její zvládnutí vždy tvrdě usilovat.

Neříkal jste si, že by se opera mohla obejít bez vás?
Občas, například během příprav Rusalky, mě ve chvílích momentálního zoufalství napadlo, že tohle nemám zapotřebí, ale takhle vyhraněně jsem nakonec nikdy nepřemýšlel. Opera vás učí dalšímu rozměru dirigentské práce. Pochopíte, že si nemůžete všechno vydupat, a to je životně cenné zjištění. A ještě jedna věc – zmáhání toho obrovského aparátu je sice náročné, ale v repertoárové soustředěnosti vlastně úlevné. Strávíte dva měsíce s jedním titulem, což je daleko úměrnější interpretovanému dílu, uvážíte-li, kolik práce vložil třeba právě Dvořák do své Rusalky! Nejednou jsem si uvědomil, že takhle nějak se pracovávalo v oněch často vzpomínaných dobách Talichových i v čistě orchestrální oblasti, zkoušelo se třeba dva týdny na jeden koncert. To je dnes naprosto nemyslitelné. Může to být až heretická myšlenka, ale někdy (toto slovo podtrhávám!) je hodnota času stráveného s dílem a vnitřní cesta k němu cennější než konkrétní technická kvalita, kterou orchestr přinese.

Mohu se zeptat, kde je pro Vás doma?
Jednak v Brně, protože tam mám celou rodinu, a pak kdekoliv jinde, kde je rodina se mnou. Z profesního hlediska je pro mě doma i v Praze.

Je Vaše manželka taky hudebnice?
Není i je. Je právnička, asistentka soudce na Nejvyšším správním soudě, ale stále hraje pro potěchu na housle. Tvrdošíjně si drží tohoto svého krásného koníčka. Také mi nesmírně pomáhá ve zvládnutí denní agendy. Díky ní a agentuře jsem šťastlivec, který se o tohle vše nemusí starat.

Jste praktický muž?
Tak nehrnu se do kutilských podniků, ale na druhou stranu se práce neštítím. Včera jsem například hodlal vysávat…

Hodlal?!?
…ale nedostal jsem se k tomu, protože jsem skončil u sklenice vína.

Bývá vám v zahraničí smutno po rodině?
Bývá.

Jak z toho ven?
Není třeba smutek vždycky zahánět, bývá cenné si ho prožít, protože taky utváří určité hodnoty. Nejvíc mi pomáhá se z něj vypsat. Velmi rád posílám pohlednice a sáhodlouhé e-maily.

Deník si nepíšete?
Ne, zjistil jsem totiž, že na to mám k sobě málo upřímnosti. Leccos zachycuji v mailech – když je včas uložím!

Mohu se Vás závěrem zeptat na pocity, které zažíváte těsně před vstupem na pódium? Případně na rituály?
Ano, rituály – hrozně rád se oblékám! Ve fraku se zdaleka nejlíp diriguje, tak svobodně mi není v žádném jiném oblečení. A teď mám novinku, už si vážu i motýlka, což je vyšší dívčí! Odhodil jsem tudíž konečně všechny ty prefabrikáty… Do chvil před koncertem rád zapojím i rozhovor s lidmi z rodiny nebo s přáteli, kteří mě ovšem musí trochu znát a chápat, že jedu na úsporný režim. Nesnáším před koncertem takový ten pocit, že sedím v rohu a takzvaně se soustředím.

A po koncertě?
Naopak všechno, jen ne rituál! Hlavně se hned nepřevléct do pyžama a nezalehnout (i když by někdy bylo tak moudré to udělat). Čas po koncertě – nedojde-li k „nehodám“ – bývá velmi šťastný, zažívám pocity velké naplněnosti. Ostatně, vidím to i na svých kolezích. Na koncertě a po něm jsme všichni tak trošku jiní! Možná že zdaleka nejvíce sví…




 
    © Copyright Jitka Novotná 2007
Designed by Genetrio