ROBERT HUGO: CHCI BÝT SLUŠNÝ HUDEBNÍK

Článek v PDF k vytištění

Znala jsem jeho nahrávky, ale osobně jsme se setkali až na křtu alba s hudbou piaristů v barokních Čechách a nedlouho poté při vysílání rozhlasové Telefonotéky. Ať jsem pootevřela jakékoliv téma, vždy se mi dostalo velmi obsáhlé a poutavé odpovědi. Neúnavný a důsledný je nejenom jako řečník, ale i coby varhaník, cembalista, dirigent, badatel nebo pedagog. Seznamte se, prosím, ROBERT HUGO.

Čím jste v hudbě nejraději a proč?
Před pár měsíci bych Vám určitě řekl, že mě nejvíc baví badatelská činnost. Mám takový soukromý program, zpracovávám neznámé české barokní skladatele, teď třeba Gunthera Jacoba, Amanda Roffelda nebo Josepha Brentnera. Zároveň připravuji varhanní koncert na překrásné historické varhany v klášteře Louka u Znojma a jsem z toho úplně nadšený. A k tomu mám ve stejném termínu soustředění se studenty Akademie staré hudby brněnské univerzity. Takže nejraději jsem asi tím, čemu se zrovna věnuji. Samozřejmě to s sebou přináší různé problémy. Například není správné hrát na varhany tak, jak se hraje na cembalo, nebo dirigovat jako vědec. Ačkoli se bráním, určitě se takových nepřístojností občas dopouštím.

Vybavíte si, kdy jste slyšel varhany vůbec poprvé?
Určitě už jako dítě, v naší rodině se hodně pěstovala hudba a dědeček byl navíc praktikující katolík, ale na ten konkrétní okamžik si nevzpomínám. Zato si přesně vybavuji, jak mě coby 14letého školáka vzal jeden z mých kamarádů, který hrával na varhany (a dnes je z něj známý lékař), do kostela v Horním Maxově. Ten zážitek mě hluboce ovlivnil. Od té doby jsem na kole objížděl Jizerské hory, vlakem se vydával na jižní Moravu, a všude jsem se pídil po varhanách. Z těch časů vcelku důvěrně znám i většinu brněnských varhan. Doprovázel mě už zmíněný dědeček. Jako železničář ve výslužbě cestoval zdarma. Ale vůbec nejvíc mě k hudbě připoutala babička, která (nevím proč) odjakživa snila o tom, že budu muzikant, nejlépe dirigent. Nelenila se mnou obcházet profesory konzervatoří a stále mne nutit, abych se hudbě věnoval. Dodnes nechápu, odkud pramenila tato její touha.

Zažila Vás coby dirigenta?
Nejen jako dirigenta, ale i varhaníka a cembalistu. Mé výkony pochopitelně přijímala s nadšením.

Dnes nejen dirigujete a hrajete, ale také působíte jako sbormistr, zajišťujete repertoár, sháníte noty, vyplácíte honoráře, pravý regenschori. Tak jste si to na počátku své profesionální hudebnické dráhy představoval?
Zpočátku mě především inspirovali mí první učitelé varhan, Petr Sovadina a Bohumír Rabas. Samozřejmě jsem tehdy chtěl být koncertním varhaníkem, proto jsem se přihlásil na AMU do třídy prof. Milana Šlechty. Záhy jsem ale začal pokukovat po sboru a duchovní hudbě. (Mimochodem má první zkouška se sborem musela být pro všechny zúčastněné dost příšerným zážitkem, protože jsem na její vedení absolutně nebyl připraven.) Nicméně brzy se ukázalo, že jsem schopen realizovat hudební projekty a čím dál víc jsem se stával kapelníkem. Často jsme hrávali Bacha a Händela, repertoár, který se dal vypůjčit v knihovnách, mnohé noty jsme opisovali ručně. Naše tehdejší povědomí o kopírkách a autorských právech bylo opravdu dost mlhavé. Vzápětí jsem objevil bohatství tuzemských archivů a začal se pídit po neznámé, nehrané a zajímavé hudbě. Kupodivu, k některým projektům, jimiž jsem se v myšlenkách zabýval v 80. letech, se dostávám až dnes.

Od roku 1990 zároveň působíte jako varhaník v akademické farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze…
…a v poslední době se mi také začíná dařit všechny činnosti propojovat. To mimo jiné znamená, že v našem kostele mohu hrát duchovní hudbu podle svých představ, tedy jak z hlediska repertoáru, tak i kvality. Samozřejmě by to nešlo bez pomoci a vstřícného přístupu mého představeného, profesora Tomáše Halíka. A tímto se vracím k vaší otázce – v zásadě se mé představy o životě s hudbou naplňují.

Čas od času si „odskočíte“ za Jiřím Stivínem. Spolupráce s ním pro Vás nejspíš znamená určitou komorní oázu, ne?
Je to samozřejmě velký zážitek. Za ta léta jsme se velmi dobře naučili jeden druhého vnímat, jsme sehraní v míře nejvyšší. Jiří se všemu věnuje s maximálním nadšením a téměř dětskou hravostí, v tom mě zásadně ovlivnil. Po jeho boku jsem se naučil i velké pokoře vůči publiku. V neposlední řadě nás spojuje touha zaujmout, pobavit posluchače. Či lépe řečeno obohatit.

Jak to funguje, když se v duu setkají dvě výrazné osobnosti?
Když jsem se Stivínem začínal, rozhodně jsem žádná osobnost nebyl. (A dnes? Toť otázka!). Faktem zůstává, že bez schopnosti improvizace by to v žádném případě nešlo. Pro naši uměleckou spolupráci je jistě podstatná také tolerance, kreativita, schopnost rychlé reakce. A hlavně se člověk nesmí bát! Je to skutečně velká škola zásadních pódiových principů.

Dosud jsme neprozradili, že původně jste absolvoval Fakultu přírodních věd Univerzity Karlovy. Proč jste se rozhodl pro fyzikální chemii?
Naše rodina vždy inklinovala k exaktní vědě, rodiče jsou chemici a bratr vystudoval medicínu. Hudba u nás byla „jen“ ušlechtilý a hýčkaný koníček. Pamatuji si, že mi otec jako dítěti hrával Mozartovy klavírní sonáty a uměl také výborně improvizovat. To spojení mi nepřipadá neobvyklé. Kdybych měl uvést příklady z historie, tak třeba v řádu Milosrdných bratří byli významní lékaři, kteří zároveň prosluli jako vynikající hudebníci, interpreti i skladatelé. Ve světle těchto skutečností se cítím spíš zahanbeně, že jsem se rozhodl pouze pro hudbu - ještě během školy jsem začal pracovat jako korepetitor v Laterně magice a na chemii vůbec nedošlo.

Dokážete najít nějaké pojítko mezi původním oborem a hudbou?
Určitě, už proto, že hudba sama je v mnoha ohledech velmi exaktní disciplina. Stejně jako ve vědě se tady sice neobejdete bez značné míry kreativity a inspirace, nicméně exaktní přístup se v hudbě i v hudební vědě vyplácí. Vezměte si jen studium pramenů, jejich zpracování a dokumentaci. A koneckonců i ke studiu skladby musíte přistoupit exaktně. V tomhle mi dala škola skutečně dobré základy, které si dodnes nemohu vynachválit.

Jak se vlastně „bádá v hudbě“?
Tato činnost má řadu podob. Můžete analyzovat kompoziční postupy skladatelů, pídit se po okolnostech vzniku skladeb a životních osudech jejich autorů, přičemž zásadní je zkoumání pramenů uložených v archivech. Pochopitelně potřebujete alespoň průměrnou znalost některých jazyků, pro středoevropskou oblast je nejdůležitější němčina a latina, a musíte ovládat základy paleografie. Tyto poznatky pak pomáhají správně interpretovat autorovo hudební sdělení. Já se zabývám českým barokem a svoji práci vnímám vcelku romanticky. Hlavně proto, že díky ní často cestuji po historických objektech, kde bývají původní fondy uloženy.

Co všechno se snažíte o provozované skladbě zjistit?
Vše co mohu! Od data vzniku (pokud to jde), přes vyzrálost skladatele, který ji napsal, po srovnání s dalšími skladbami téhož autora (tohle hodně pomáhá). Také se snažím o srovnání s podobnými skladbami jiných (nejlépe dobově a geograficky spřízněných) mistrů.

Který objev, novodobá premiéra Vás nejen potěšily, ale i obohatily, posunuly v poznání?
Asi Praga Nascente da Libussa e Primislao, barokní operní pasticcio na text italského libretisty a impresária Antonia Denziho. Text vychází z české mytologie. Kouzelný námět je na české poměry velmi neobvykle zpracován, oplývá nejrůznějšími barokními záměnami a složitými intrikami. Dílo jsme uvedli na Pražském jaru 2004…

…s Vaším souborem Capella Regia Praha. Letos se na prvním z tuzemských festivalů hudby objevíte znovu. Chystáte nějaké lahůdky?
V refektáři malostranské jezuitské koleje uvedeme jezuitský program, díla malostranských autorů Josepha Brentnera a Antonína Reichenauera. Zazní i skladby Gunthera Jacoba, který s jezuity hodně spolupracoval, a samozřejmě Jana Dismase Zelenky.

Jako posluchače v sále mě někdy zvuk dobových nástrojů po chvíli omrzí – promiňte, ale znáte taky ten pocit?
No dovolte! Za to nemohou historické nástroje, ale hráči…

…s nimiž dennodenně pracujete. Krom jiného vyučujete na Mezinárodní letní škole staré hudby ve Valticích. Také přednášíte na Akademii staré hudby Masarykovy univerzity v Brně. K čemu vedete své studenty?
K profesionalitě. Nejspíš proto, že o té své stále pochybuji.

A kde hledat počátky Vaší spolupráce se zpěváky? Chodil jste sám do sboru či dokonce zpíval sólově?
Sólově rozhodně ne, ale zpíval jsem první bas ve Vysokoškolském uměleckém souboru, který vedli Lubomír Mátl a Miriam Němcová. Tato zkušenost mě inspirovala k realizaci mých prvních projektů s vokálně instrumentální hudbou. Společně s Vojtěchem Jouzou jsme tehdy založili soubor Cantata Pragensis.

Čím Vás nejvíc zpěváci zlobí?
Vzhledem k tomu, že to budou číst, musím prohlásit: zpěváci, se kterými spolupracuji, jsou skvělí a hraji s nimi rád! Ale vážně, já mám opravdu štěstí na profesionály.

Tak aspoň prozraďte, jestli ovládáte pravidla „jak na ně“?
Členové Capelly Regia by vám mohli povídat… Říká se tomu „Hugovy zákony“. 1. Allegro neznamená forte. 2. Piano neznamená pomalu. Zkuste někdy donutit sbor, aby zpíval potichu a v tempu!

Pane Hugo, kdy jste měl naposledy pocit, že se Vám něco skvěle daří?
Když jsem přes Vánoce zhubl.

A co byste v životě chtěl umět naprosto dokonale?
Chtěl bych být slušný hudebník v celé šíři tohoto slova. Nemyslete si, že předstírám skromnost, domnívám se, že je to opravdu těžké.

Čtyři roky jste působil v Německu, učil jste na dnes již neexistující Vysoké škole pro duchovní hudbu slezské evangelické církve v Görlitz. Uměl byste si trvale představit život v jiné zemi než té české?
Žít bych tam rozhodně mohl, mám rád německou kulturu. Myslím si, že naše předsudky vůči Němcům jsou zbytečné, podle mě bychom se jejich fungující společností naopak mohli inspirovat. A není pravda, že nemají smysl pro humor!

Cestujete v prostoru i čase, potkáváte se s minulostí. Které historické období je Vám zvláště sympatické?
I když to zní prvoplánově, odpovím jednoznačně: baroko. A hned to vysvětlím. Jednak mě oslovuje pocitově – výtvarně i zvukově. Dále se domnívám, že historií se zabýváme zejména proto, abychom si z ní odnesli něco pro budoucnost. V tomto ohledu nacházím v baroku mnohé. Byla to doba mohutného kulturního vývoje. Vždyť tehdy vznikly noviny (vůbec došlo k výraznému rozvoji knihtisku), zakládaly se kavárny (první pražská byla na rohu Karlovy ulice, hned naproti Klementinu), většina hudebních nástrojů už neprodělala od časů barokních nijak zásadní vývoj. Také si myslím, že v baroku byly nastoleny mnohé společenské principy, které fungují dodnes. Například pro různé kulturní počiny (za všechny uvedu vydávání hudby tiskem) bylo prostě zapotřebí získat sponzora. Baroko pochopitelně mělo i své kulturní pohromy. Vzpomeňme zrušení klášterů za Josefa II., které snad můžeme pochopit z hlediska ekonomického, nicméně důsledkem byl konec systému školství, který fungoval stovky let, konec systému financování kostelní hudby a s tím vším i konec některým kulturním hodnotám a tradicím.

Určitě o dějinách přemýšlíte i skrze jednotlivé lidské osudy. Za co obdivujete naše předky?
Začnu-li u hudby, pak obdivuji představivost, s níž dokázal skladatel vytvořit komplikované a skvostné dílo, aniž viděl hlasy pod sebou. Partitury se tehdy prostě nepsaly. Obecně byli naši předkové vzdělaní, ovládali svá „řemesla“. A taky ustavičně nespěchali jako my! Výrobky se tehdy dělaly na věčnost. Vezměte si, kolik věcí z těch starých dob přežilo, přičemž se mnohé dají používat dodnes. Platí to u hudebních nástrojů, zvláště u smyčcových a varhan, ale i u knih nebo staveb. To bohužel o současných produktech říci nemůžeme…




 
    © Copyright Jitka Novotná 2007
Designed by Genetrio