NEPROŠVIHNOUT PŘÍTOMNOST

Článek v PDF k vytištění

Návštěvníci abonentních koncertů SOČRu už si na ten obrázek zvykli: ve chvíli, kdy hudebníci doladí a potemnělý sál ztichne, na pravém balkonu zůstane svítit malá lampička, která zhasne až s příchodem dirigenta. To Jitka Novotná poskytuje posluchačům Vltavy poslední informace o tom, co je čeká, a snaží se přenést napjatou, slavnostní atmosféru v sále do auditoria tvořeného desítkami tisíc posluchačů. A daří se jí to velmi dobře, mikrofon ji má, jak se říká, rád, stejně jako televizní kamera. Ale to je jen jedna tvář této ženy mnoha talentů.

Málokdo z posluchačů ví, že k nim promlouvá promovaná muzikoložka, a ne dost na tom, navrch ještě učitelka hudební výchovy a němčiny…
Já vám vysvětlím, jak se to celé seběhlo. Na konci gymnaziálních studií nastal okamžik pravdy. Do té doby jsem zpívala a tančila v uherskobrodské Olšavě, hrála na housle, nechtělo se mi tyto radosti nenávratně opustit s odchodem z rodného města. Jako nejbližší obor se mně jevila muzikologie. Jenže brzy se ukázalo, že to byl asi omyl. Jsem člověk praxe, baví mě zprostředkovat druhým lidem to, co se dozvím, mým posláním není věda, ale její popularizace. A tak jsem po prvním semestru zašla na pedagogickou fakultu, kam jsem předtím složila přijímací zkoušky, a pokorně se zeptala, zda by mě přece jen nevzali k sobě do učení. Byli velkorysí, neodmítli mě. Pak jsem studovala obě školy najednou.

Která byla obtížnější – a která vám toho pro život dala více?
Mnozí kolegové na muzikologii pocházeli z „vážnohudebních“ rodin, další byli rozenými badateli. Vědomí jejich náskoku bylo pro život rozhodně užitečné – dobrá motivace. Přednášeli nám špičkoví odborníci, páni profesoři Pečman, Fukač, a zejména Miloš Štědroň. Doslova nás zaplavoval informacemi, ať už z pozice vědce, skladatele, znalce dalších umění, historie, jazyků, při tom všem byl neskutečně zábavný, přátelský a trpělivý. Vysokou vědu jsem ráda vyvažovala dotyky s hudební praxí na pedagogické fakultě. Užila jsem si zpívání ve sboru u profesora Bučka, který nás vedl ke kultivovanému zpěvu i k povědomí o harmonii, ráda jsem cvičila na housle pod vedením docenta Marka, který zároveň poutavě přednášel dějiny hudby, bavily mě nauky o nástrojích, formách i pedagogice, prostě praktické disciplíny, které nás na muzikologii neučili. Co se týče němčiny, tam jsem žila z toho, co mě na střední škole naučila profesorka Šiftařová, náročná, ale nebývale obětavá. O to víc jsem se mohla věnovat třeba práci hostesky a tlumočnice na nedalekém brněnském výstavišti, což byl nejen vítaný přivýdělek, ale dobrý vhled do fungování různých firem a oborů. Když to shrnu, muzikologie mi ukázala vysoce nastavenou laťku, abych viděla, kam je možno směřovat, a pedagogická fakulta mě připravila na to, co se odehrává ve skutečném životě.

Jakému tématu z hudební vědy jste věnovala diplomovou práci?
Kruh se uzavřel – hudebně jsem vzešla z folkloru a diplomku jsem psala o cimbalistovi souboru Olšava Horymíru Sušilovi. Na „pajdáku“ jsem pak srovnávala české a německé učebnice hudební výchovy.

Nelákalo by vás učit děti – anebo třeba vysokoškolské studenty?
Zatím ne. Pedagogika je jistě krásné poslání, ale stále se ještě cítím být v pozici toho, kdo se sám potřebuje vzdělávat. Nicméně před rokem jsem si s touto dráhou mírně zalaškovala, vedla jsem hodiny rétoriky a techniky řeči na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Z časových důvodů jsem spolupráci přerušila, ale dveře mám prý vždy dokořán. Třeba za čas vezmu za kliku…

Nezapomeňme na zpěv – napočítal jsem jedenáct cédéček, na nichž zpíváte s takovými kapelami, jako je Hradišťan, Ondráš, vystupovala jste s BROLNem... Jak jste se k folklorní muzice v dnešním světě plném pop music dostala?
Úplně přirozeně, vyrůstala jsem v tom. Můj tatínek vedl skoro půl století v Uherském Brodě, mém rodišti, folklorní soubor Olšava. Dvakrát týdně chodil do zkoušek, doma si pořád něco přehrával na housle, zpíval, u klavíru psal hudební úpravy, sestavoval programy vystoupení, která jsme se sestrou odmala navštěvovaly. Brzy jsme se ocitly i na jevišti, to se rozumělo samo sebou. Zpívat mě dodneška ohromně těší. Několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych to své přirozené zpívání trošku posunula, ale život mě zavál jinam. Ovšem sestra (Taťána Roskovcová, pozn. red.) se zpěvem živí a já s radostí sleduji, jak ji profese naplňuje.

Na zpěv není snad nikdy pozdě, to není jako vrcholový sport...
Teď jsme v rovině předsevzetí: chtěla bych zpívat, chodit cvičit, oprášit jazyky, hlavně španělštinu... Sestra mě zvala, abych si vyzkoušela zpívání v jejich vokálním souboru Prime Time Voice. Vím, že bych byla v tak bravurním ansámblu šťastná, ale zdalipak bych jim byla také platná?

Přesto si občas na veřejnosti zazpíváte...
Naposledy to bylo letos v lednu v divadle Rokoko, kde herec Vasil Fridrich, rodák z „mého“ Uherského Brodu, pořádal soirée a ladil ho právě na lidovou notu. Zpívaly jsme tam se sestrou za doprovodu dalšího Broďana, cimbalisty Michala Horsáka. Krásný zážitek. Třeba si jednou s Táňou přece jen splníme sen – chtěly bychom nahrát písničky našeho kraje, ideálně v aranžmá, které by oslovilo i ty, kteří folklor obvykle neposlouchají. Aby si uvědomili, jak jsou slovácké melodie a harmonie nádherné.

Jak se stane, že se potenciální hudební vědkyně nebo učitelka němčiny, možná také zpěvačka lidových písní stane mluvčí SOČRu?
Po škole přišla několikaletá fáze hledání, tápání, nabídek – ministerstvo zahraničí nebo třeba týdeník Euro, ale stále to nebylo ono. Teprve když jsem se s šéfdirigentem SOČRu Vladimírem Válkem domluvila na propagaci jeho skvělého orchestru, uvědomila jsem si, jakou příležitost mi život přihrál do cesty. Došlo mi, že zpívání lze do jisté míry nahradit mluvením, psaním… zkrátka že s hudbou se dá strávit krásný život, i když zrovna nemáte za zády vlastní kapelu. Nebýt pana Válka, asi by se moje cesta ubírala jinudy. Dal mi vpravdě osudovou příležitost.

Co má na starosti člověk, který se stará o dobré jméno SOČRu?
Snažím se vytvořit prostor v médiích, aby se o orchestru hodně – a na správných místech – mluvilo a psalo. O jeho aktivitách informuji novináře i zaměstnance rozhlasu. Na starosti mám redakční přípravu programů jednotlivých koncertů, s grafiky dále spolupracuji při tvorbě plakátů, inzerátů... Rozhovory, aktuality, pozvánky nebo třeba fotogalerie připravuji také jako webeditor orchestrálních stránek v české i anglické verzi. Zajišťuji, leckdy natáčím zvukové upoutávky na koncerty, jsem v kontaktu s našimi abonenty.

Takže ta lampička v Rudolfinu je vlastně třešnička na dortu.
Přesně tak, je to propojení a završení všech mých aktivit týkajících se orchestru.

Ke spolupráci se SOČRem se postupně přidávaly rozhlasové pořady – Matiné, Telefonotéka, Magazín mladých muzikantů, přišly nabídky z televize – magazíny z Pražského jara, Smetanovy Litomyšle, Zlaté Prahy, vedle nich třeba Dobré ráno, Před půlnocí, Terra musica, Televizní akademie... Kdybyste si musela vybrat, zvítězila by televizní kamera, nebo rozhlasový mikrofon?
Bylo by to rádio. Ať chcete, nebo ne, televize akcentuje obrázky a to je pro člověka, který se soustředí především na slovo, informaci, často stresující. V rozhlasovém studiu pociťuji na jednu stranu větší svobodu, na druhou stranu pak potřebu vyšší míry bdělosti vůči obsahu sdělení.

Když je řeč o rozhlasovém mikrofonu, od letošního ledna dává sobotní Stříbrný vítr na Dvojce díky vám prostor nejen ženám, ale i mužům, kteří, jak říká slogan pořadu, „mají duši“. Našla byste u těch, které jste dosud ve svém pořadu přivítala, něco společného?
Každý z nich je mi milý. V našich mnohdy niterných rozhovorech dojde i na tóny za hranicemi běžné konverzace, a to už si rozmyslíte, koho si pozvete. Musí to být lidé, kteří mne zajímají, inspirují a nabíjejí. Pořad natáčíme vždy po ránu, a když skončíme, po zbytek dne se „vznáším“. Tolik si z těch setkání odnáším, o tolika věcech mohu přemýšlet, tolik se díky nim dozvím a přiučím. Věřím, že aspoň část z té báječné atmosféry se přenáší i na naše posluchače.

Hudba v různých podobách je součástí vaší profese, hudbu na špičkové úrovni provozuje váš manžel, flétnista České filharmonie (a třeba také Afflatus Quintetu) Roman Novotný... Co na to vaše dvě děti? Přijaly život s hudbou jako samozřejmost, anebo se vůči němu spíše vymezují?
Zatím to přijímají naprosto přirozeně. Obě rády zpívají, převzaly myslím i moji moravskou notu. Snažím se je brát na koncerty, samozřejmě nejvíc je baví ty, kde hraje tatínek... A v autě je nejoblíbenějším cédéčkem Prime Time Voice s tetou Táňou. Dcera Gábinka hraje druhým rokem na klavír, vypadá to, že bude stejný typ jako já – dodnes kolem piana neprojdu, aniž bych si na něj nezabrnkala aspoň pár tónů.

Jste známá především jako moderátorka, ale právě nyní představujete veřejnosti další ze svých talentů. Na konci října vychází vaše první autorská knížka Když vaří múzy. Co vás při jejím psaní inspirovalo?
Celé se to zrodilo docela nenápadně. Před třemi lety jsme vstřebávali po jednom koncertu festivalu Smetanova Litomyšl čerstvé dojmy a řeč se stočila k jídlu. Šéfdirigent SOČRu Ondrej Lenárd barvitě vyprávěl o své milované zahrádce, o tom, co všechno z ní sklízí a jak rád vaří... A mě napadlo, kolik zajímavého by se o tomto tématu dalo napsat ve spojení se známými hudebníky, které většinou nemáme možnost vidět jinak než na koncertním nebo operním pódiu. Vždyť když mluvíme o jídle, vracíme se často do dětství, ke vzpomínkám na maminky a babičky, povídáme si také o cestování, a se světově uznávanými umělci bychom se mohli podívat třeba do zákulisí velkých operních scén, do známých restaurací a na večírky... Nejprve jsem si to zkusila na své kamarádce, operní režisérce Magdaléně Švecové, a ověřila jsem si, že téma je nosné. Pak se přidávali další: Dagmar Pecková, Štefan Margita, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek... Celkem je v knížce šestnáct rozhovorů s velkými hudebníky. Příjemně mě překvapilo, že skutečně nikdo neodmítl, evidentně je to bavilo, a doufám, že to bude bavit i čtenáře. K povídání o jídle a vaření samozřejmě patří i recepty: některé jsou náročné – například Dagmar Pecková nebo Radek Baborák jsou kuchaři par excelence –, jiné jednoduché a rychlé. Zkrátka, i recepty jsou výpovědí o jednotlivých osobnostech.

Jaké jsou vaše další pracovní sny?
Jistě ve mně nějaké dřímou, ale sama si zapovídám je příliš rozvíjet. Proč? Abych pro samé snění „neprošvihla“ přítomnost, abych za ni ani jeden jediný den neopomněla být vděčná. Jsem šťastná, že mohu své záliby spojit s pracovními aktivitami, a co je ještě důležitější, že se mi při tom daří být plnohodnotnou maminkou, která se třeba těší, až se její ratolesti pustí do svíčkové, kterou pro ně uvařila. Jejich spokojené pomlaskávání, to je také nádherná hudba…

Milan Pokorný




 
    © Copyright Jitka Novotná 2007
Designed by Genetrio